Historie Ju-Jutsu

Ju-Jutsu - význam a základní principy

Ju-jutsu je prastaré japonské bojové umění, které prošlo dlouhým a složitým vývojem, který trval 2000 let.

Ju-jutsu je složení dvou slov JU a JUTSU, přičemž JU znamená jemnost, přizpůsobivost, měkkost, poddajnost a ústupnost. Toto slovo je velice důležité pro pochopení tohoto celého bojového umění, neboť se v něm schovává jeho základní princip. Jde o to nečelit síle silou, ale zvítězit ustoupením, nebo vyhnutím se. Někdy je tento princip zjednodušeně vysvětlován: když soupeř táhne, já tlačím a když soupeř tlačí, já táhnu a používá se pro provedení chvatů s využitím kinetické energie protivníka. Ale kdyby se celá myšlenka JU omezila pouze na toto pravidlo, pak bychom zdaleka nevyužili její celý potenciál. Jde o chytrost a přizpůsobivost v boji, kde nemá cenu prosazovat jedinou věc, ale prozkoumat protivníka a jít cestou nejmenšího odporu, využívat buď jeho síly proti němu samému a nebo jeho slabin, nepoužívat samotnou sílu, ale vítězit především technikou atd. Filosoficky je pak tento princip zamýšlen, jako vyhnutí se násilí, pokud to není nezbytné. Slovo JUTSU znamená umění, cestu boje, nebo též vojenskou cestu. Popravdě slova DO a JUTSU by se dala použít téměř jako synonyma. Obě znamenají cesta, ale jejich smysl a směřování jsou jiné. Zatím co DO znamená cestu sebezdokonalování a jde proto o cestu fyzických a psychických zenových cvičení s cílem neustálého rozvoje svého těla a osobnosti, JUTSU je cesta ve smyslu přípravy na válku, neboť ju-jutsu bylo dlouho bojovým uměním samurajů, chápaným jako příprava do bitvy. Díky tomu také ju-jutsu skýtá jiný arsenál technik zaměřený především na bezpodmínečnou likvidaci protivníka a ne jen jako sebezdokonalovací cvičení, nebo sportovní zápas, jako v judo, které je ve světě bojových umění vlastně jeho nejbližším příbuzným. Jiné bývá často i provedení stejných technik. Například při ikkyo, nebo kote gaeshi se v judo a aikido páčí kloub (loket, zápěstí), než to v klasickém ju-jutsu se tento kloub přeráží. Při technice shiho nage se v judo a aikido skládá soupeř vedeným pohybem vzad na zem, než to v klasickém ju-jutsu je s ním trhnuto vzad a dochází buď k vykloubení ramena anebo nebezpečí zlomení vazu při dopadu. Z ukázky rozdílného provedení těchto technik je naprosto jasné, že fundamentální zaměření těchto stylů boje je jiné.

Sumai - starověké kořeny

Ju-jutsu vývojově přímo navazuje na nejstarší japonské bojové umění sumai, což znamená zápas. Sumai měli podle legendy používat už kdysi japonští bohové, když spolu zápasili o nadvládu nad japonskými ostrovy. Nejstarším známým zápasem v sumai byl souboj na pláži v Izumo, kde se roku 23 př.n.l. utkali dosud neporažený Tadžima-no-Kehaja a Nomi-no-Sukune. V divokém zápase, který se odehrával před císařem Suininem, zvítězil Sukune nad Kehajou tak, že mu kopem přerazil žebra a srazil ho k zemi. Poté na Kehaju skočil a rozdrtil mu tak pánev. Kehaja na následky zranění zemřel. Součástí bojového umění sumai byly údery, kopy (ne švihové, ale takové co měly protivníka srazit na zem), hody a porazy a dorážecí techniky na zemi. Cílem zápasu však nebylo zabití protivníka, ale jeho bezpodmínečné podrobení. Smrtelné úrazy však nebyly žádnou výjimkou.

Gusoku - ozbrojené ju-jutsu

Sumai se postupem času rozdělilo na dva styly, specializované svým zaměřením. Na sumo, které se ritualizovalo, stal se z něj hlavní japonský sport pod záštitou císařů a ze kterého se postupně vyřazovaly nebezpečné techniky, až se vyvinulo do současné podoby, a na ju-jutsu, pro vojenské účely, jehož praktikování se rychle prolnulo s používáním zbraní. Tyto nejstarší školy ju-jutsu zaměřené na kombinování boje se zbraní i beze zbraně, respektive neozbrojených technik, jako podpory ozbrojeného boje, se nazývaly gusoku. Školy gusoku se dále dělily na dvě větve, podle zaměření na kogusoku (s krátkou dýkou) a čógusoku (s dlouhými čepelemi). Bojové dovednosti těchto škol byly praktikovány například takto: Po seku na hlavu následoval neprodleně kop s cílem prolomit koleno protivníka, nebo podmet. Nebo, po krytu útoku soupeře mečem následoval protiútok loktem na hlavu. Zbraně se však používaly i k provádění hodů a pák. Pečlivě nacvičované byly techniky obrany před pokusem o odzbrojení. Došlo také k vývoji směrem k dnešnímu judo. Zbroj protivníka se používala k lepšímu úchopu (jako dnes judo-gi) a to umožnilo rozvoj technik hodů. Po hození protivníka na zem okamžitě následovala lámací technika, nebo doražení protivníka krátkou dýkou. Tyto techniky se trénovaly především pro účely pěšího boje ve zbroji, kde by byla atemi-waza (skupina technik úderů a kopů) jen málo účinná. Přes to, že měla atemi-waza ve feudální době menší využití, především mimo bitvu - beze zbroje, vyvíjela se i ta a byla silně ovlivněna technikami šermu. Existují tak některé techniky, které jsou naprosto stejné v šermu i v neozbrojeném boji, jako například seky shomen a yokomen. Tento metodický systém tak výrazně zrychloval a usnadňoval výcvik a přenášení zkušeností mezi různými typy boje.

Od 11. století je známa bojová škola jawara, která je výrazná svým propojením technik sumo s vojenskými praktikami samurajů. Za zlatý věk bojových umění v Japonsku jsou považována období Kamakura a Muromači (1192 - 1573), období klanových válek, kdy byla celá země permanentně zmítána boji mezi šlechtickými rody celého Japonska. V této době se vyvinulo mnoho starých škol ju-jutsu, jako torite, hakuda, šibaku, hobaku, koši no mawari, tai jutsu a mnoho dalších.

Ju-jutsu - syntéza stylů

Ju-jutsu působilo vždy na okolní bojová umění, jako houba na vodu a vstřebávalo jejich nejlepší a nejpoužitelnější techniky. Díky tomu také oplývá tak bohatou škálou technik všeho druhu a je považováno za nejvšestrannější bojové umění. Nejvíce ju-jutsu ovlivňovala čistě japonská bojová umění:

Sumo

Již výše zmiňovaný styl typicky japonského zápasu specializovaný na techniky vytlačení, hodů a porazů. Arzenálem technik je velmi příbuzný ju-jutsu a judo, ovšem na rozdíl od nich jsou techniky prováděny často silově, přičemž parametry zápasníků často techniku převýší.

Kempo

Existují vlastně dvě školy kempa shorin-ryu kempo a kempo karate. Obě jsou zaměřeny na boj údery a kopy a obě byly praktikovány především mnichy v japonských budhistických klášterech. Kempo karate je velmi podobné klasickému okinawskému karate. Shorin je japonský výraz pro šaolin. Shorin-ryu kempo je proto velmi příbuzné šaolinskému kung-fu známému z Číny a na rozdíl od kempo karate používá zvířecí styly boje. Mnišské řády byly v dějinách Japonska po dlouhou dobu velkými konkurenty vojenské třídy samurajů a jejich vzájemné střety tak silně ovlivňovaly taktiku bojových umění používaných samuraji. Toto soupeření bylo ukončeno až v 16. století, kdy sjednocené síly vojenské třídy mezi lety 1564 až 1580 vyvraždily a srovnaly se zemí všechny kláštery tohoto bojovného duchovenstva.

Ninjitsu

Ninjitsu bylo nejtajnějším japonským uměním boje a špionáže. Ze všech bojových umění Japonska však ovlivnilo ju-jutsu nejméně, neboť zatím co samurajská
bojová umění si zakládala na vítězství pomocí brilantně nadrilovaných technik, tzn. pomocí dokonalosti, ninjitsu vítězilo překvapením. Ninjové používali tajné neortodoxní techniky boje a tím omezovali možnosti soupeře se proti nim připravit. Pokud byla nějaká z technik vyzrazena, obvykle se přestalo s jejím užíváním a bylo nutné vynalézt za ní nějakou náhradu.

Kromě japonských bojových umění ju-jutsu částečně ovlivnily i nejaponské školy z okolních států:

Čína

Japonci sice po celou svou historii Čínu pravidelně ve vojenských střetech poráželi, nicméně Čínské císařství bylo vždy tak rozlehlé, lidnaté a nestabilní, že jeho podmínky výborně vyhovovaly rozvoji mnoha a mnoha různých škol bojových umění. Čína se stala doslova pokladnicí technik, které se postupně díky vzájemným stykům, diplomacii a obchodu dostávaly do Japonska a ovlivňovaly tak japonské ju-jutsu. Předmětem sporu je například původ školy joshin-ryu. Podle některých historiků ji měl založit Širobei Akijama, lékař z Nagasaki, jenž se vydal okolo roku 1560 do Číny studovat metody akupunktury. V Číně se měl seznámit s novými metodami boje, jež později začal vyučovat v Japonsku. Zásadním kamenem této školy měl být právě princip ju - ohebnost. Tento princip měl Akijama objevit jednoho dne v zimě, když napadlo velké množství sněhu a silné větve mnoha velkých stromů byly polámané. Jediná vrba se pod tíhou sněhu ohnula a sníh z ní spadl. Tento princip bývá obvykle považován za jeden z hlavních pilířů ju-jutsu. Historici se však přou, zda je japonského či čínského původu.

Okinawa

Okinawa, přesněji souostroví Rjúkjú bylo dlouho samostatným státem mezi Japonskem a Čínou. Když však v 17. století v bitvě u Sekiga-hary zvítězil rod Tokugawa a zavedl v Japonsku šógunát, byl poražený rod Satsuma vyhoštěn z Japonska. Klan Satsuma ve svém vyhnanství dobyl a ovládnul Rjúkjú a tím fakticky připravil půdu pro pozdější připojení Okinawy k Japonsku. Aby se Okinawané proti okupantům a jejich tuhé diktatuře nevzbouřili, bylo po celém souostroví zakázáno vlastnění zbraní všem, kromě samurajů vládnoucího rodu. Okinawané tak v tajnosti začali po nocích trénovat a rozvíjet karate (umění úderů a kopů ovlivněné čínským kung-fu) a kobudo (umění boje s upraveným zemědělským náčiním - tyče, nunčaky, saie, tonfy, kama atd.). Techniky karate byly v nejčastější podobě přímé, výbušné a používají se na dlouhou vzdálenost. Předpokládal se zde totiž střet neozbrojeného bojovníka s ozbrojeným. Cílem bylo vycvičit bojovníka tak, aby dokázal vyřadit soupeře z boje jediným zásahem. Časté a krvavé střety samurajů s místním obyvatelstvem přiměly samuraje, aby se tomuto novému umění snažili porozumět a v ideálním případě ho přímo začali studovat. Z cizích bojových umění právě karate nejvíce ovlivnilo ju-jutsu a dá se říci, že dnešní metodika a doktrína amtemi-waza v ju-jutsu z karate přímo vychází. Je sice ovlivněna šermířskou tradicí ju-jutsu a také není tak detailně propracovaná jako v karate, které se na ní přímo specializuje, ale i tak je mnoho technik karate a ju-jutsu naprosto shodných.

Korea

Korea byla ve své historii hned několikrát okupována Japonskem. Korejci se této okupaci vždy urputně bránili. Kromě boje s Japonskem docházelo však i k vzájemnému ovlivňování. Korejci přejali mnoho tvrdých forem boje z Číny a položili tak základy budoucího bojového umění taekwondo. Tyto tvrdé formy následně částečně ovlivňovaly atemi-wazu v ju-jutsu. Naopak japonské ju-jutsu ovlivnilo Korejce natolik, že v Koreji vzniklo všestranné domácí bojové umění hwaragdo, které se používalo přímo pro vojenské účely. Mezi bojovými uměními východu je hwaragdo svým výhradním zaměřením na vojenské využití všestranné škály technik ju-jutsu asi nejpodobnější.

Období Tokugawa - rozkvět neozbrojeného ju-jutsu

Po vítězství Iejasu Tokugawy v bitvě u Sekiga-hary a nastolení šógunátu zavládl v Japonsku mír trvající přes 200 let. Japonsko však nikdy nebylo klidnou zemí, jen nedocházelo k občanským válkám. Bojová umění se nebyla zapomenuta, jen změnila svůj ráz. Před obdobím Tokugawa mělo ju-jutsu ve spojení s ken-jutsu (šerm) defakto monopol na výcvik samurajských válečníků. Mělo proto čistě vojenský ráz. Do ostatních vrstev společnosti sice pronikalo, také, ale ty neměly žádný vliv v období válek nějak ovlivnit jeho utváření. V období dlouhého míru se však začalo ju-jutsu používat pro civilní účely. Na obranu vesničanů před bandity, pro osobní stráže, v městských ganzích i pro účely zenové cesty sebezdokonalování. Vlastnit zbraně bylo navíc pod trestem smrti nesamurajským kastám zakázáno.

Z těchto důvodů se začalo ve velkém rozvíjet neozbrojené ju-jutsu a vznikaly školy jako: Kito-ryu, Jóšin-ryu, Šin no Šindó, Takenouči-ryu, Sekiguči-ryu, Jagjú-Šigan-ryu, Džúki-ryu, Šinoy-ryu, Tenšin šinjo-ryu, Kušin-ryu, Šibukawa-ryu, Gjokko-ryu, Kušinden-ryu, Koto-ryu, Šindenfundo-ryu, Gikan-ryu, Daito-ryu a z něj vzniklé Aiki-jutsu. Hodně rozvíjená byla atemi-waza (pro pouliční boje). Naopak policejní oddíly v této době vyvinuly bohatou škálu technik znehybnění osae-waza (držení, vyváděcí páky atd.). Bohužel však začaly vznikat i tzv. akademické techniky, čímž jsou myšleny složité techniky, dobře fungující v předem daných podmínkách, nikoliv však na bitevním poli. Někteří mistři se také začali snižovat k teatrálním technikám, dobře vypadajícím při předváděcích akcích, kterými získávaly nové žáky pro své školy. Oboje výše zmiňované praktiky se dočkaly velkého pohrdání ze stran zodpovědných mistrů starých škol. Dalším problémem bylo neustálé drobení stylů a uzavírání se škol do sebe, přičemž každý mistr vlastnil jistý repertoár tajných technik, které byl ochoten předat pouze jednomu, či dvěma následovníkům. Tento problém nakonec vyřešilo nařízení vládnoucího rodu Tokugawa, že každý mistr mající svou školu musí získat licenci k jejímu provozování tím, že se utká v souboji s jiným mistrem. Souboje byly velmi drsné až drastické a jen málo chvatů bylo zakázáno. Zúčastněným šlo o hodně a tak neváhali použít ani ty nejnebezpečnější techniky. Smrtelné a mrzačící úrazy nebyly žádnou výjimkou. Na druhou stranu se tím zredukoval počet škol a oddělilo se tak zrno od plev.

Moderní školy navazující na ju-jutsu

V období překotné modernizace Meidži (konec šógunátu a restaurace císařské moci) a na počátku 20. století začalo tradiční ju-jutsu upadat.  Na druhou stranu se zde objevila tři nová bojová umění, která na tradiční ju-jutsu přímo navazují. U všech tří se přitom jedná o specializace na část arzenálu klasického ju-jutsu a dovedení této jeho části k dokonalosti. Těmito novými bojovými uměními jsou:

Judo

Judo je bojový styl specializovaný na umění hodů, které převzalo z ju-jutsu. Vybralo z nich ty nejúčinnější a přivedlo je k dokonalosti provedení. Naopak vyřadilo hody prováděné výhradně silou a techniky hodící se výhradně pro vojenské účely. Judo vytvořil o'sensei Džigoro Kano po důkladném studiu dvou škol ju-jutsu, Šinyo-ryu a Kito-ryu. Narozdíl od ju-jutsu není judo zaměřeno pouze na bojové využití, ale objevu se tu i prvek do, to jest zen-budhistická cesta sebezdokonalování. Dnes se však judo nejčastěji praktikuje jako bojový sport s pravidly a omezeními. Jako jediný z těchto nově vzniklých sportů, navazujících na klasické ju-jutsu se judo dostalo až na Olympijské hry a mohutným způsobem rozšířilo základnu svých cvičenců po celém světě. Dnes se jednám pravděpodobně o nejrozšířenější bojové umění.

Aikido

Bojové umění aikido bylo založeno o'senseiem Moriheiem Ueshibou. Ueshiba pilně studoval v mládí mnoho bojových umění, jako Šinjo-ryu, Kito-ryu, Jagju-ryz, Šinkage-ryu a především pak Daito-ryu a Aiki-jutsu. Stejně jako Džigoro Kano i on se rozhodl spojit tradiční válečné umění s prvky filozofie a zaměřit se na některé aspekty boje (především páky v postoji, úhyby a kruhový pohyb) a ty dovést k dokonalosti. Na rozdíl od Džigora Kana se však Morihei Ueshiba nezaměřil na princip ju (ohebnost, přizpůsobivost), ale na princip aiki (harmonie vědomí) a tak i přes podobný repertoár s judem jsou techniky  prováděny jinak. Nazval toto umění aikido. Aikido má přitom z těchto moderních škol asi nejblíže ke starým formám ju-jutsu a to tím, že obsahuje i omezené množství úderů, kopů a krytů, boj s mečem (katana) a s krátkou tyčí (jo). Disponuje také technikami boje vsedě, používanými kdysi u císařského dvora (nikdo z tělesné stráže nesměl mít hlavu výše než císař). Kvůli ničivým technikám a množství pák, které jsou v bojových sportech často zakázané, nemá aikido jako jediná z těchto moderních škol svou závodní formu.

Brazilské Jiu-Jitsu

V době, kdy bylo ju-jutsu na ústupu, odešel mistr Mitsuyo Maeda z Japonska. Cestoval po světě, testoval své schopnosti proti jiným zápasníkům a šířil své dovednosti ju-jutsu a judo (byl jedním z nejlepších žáků Džigora Kana, obzvláště zběhlý v boji na zemi). Když dorazil do Brazílie, začal zde své zápasy praktikovat v rámci vystoupení cirkusu rodiny Gracieů (zápasy v cirkuse byly v té době obvyklou praxí). Zde také později předal své umění bratrům Carlosovi a Heliovi  Gracieům, kteří se stali zakladateli nového stylů tzv. Brazilského jiu-jitsu, zkráceně BJJ. Ti se specializovali na boj na zemi a začali s vynalézáním nových technik (často s důvtipným využitím GI). Boj na zemi tak dovedli k dokonalosti. I oni testovali své umění a utkávali se v zápasech s boxery, zápasníky, judisty atd. Nejslavnějším se stalo utkání mezi Heliem Graciem a legendárním judistou Masahiko Kimurou. Těžší kimura tehdy po velice dlouhém a vyčerpávajícím boji zvítězil technikou ude-garami a zlomil tak Heliovi ruku. Technika se na jeho počest dodnes nazývá kimura. Rodina Graciů propagovala své umění dále a stála i za zrodem smíšených bojových umění (MMA). V prvním turnaji UFC tehdy zvítězil syn Helia Royce Gracie.

Novodobé ju-jutsu

V Japonsku tradiční ju-jutsu nikdy nevymřelo, jen se zmenšila jeho popularita a dočasně se stáhlo do ústraní. V druhé polovině 20. století pak začalo postupně zažívat svou renesanci. Kromě oživení některých starých tradičních škol začaly vznikat i školy nové, jako například Goshin-ryu, známé také jako Goshin-system. Ten se dnes těší ve světě veliké popularitě.

Kromě klasického ju-jutsu se také ve světě objevilo mnoho novodobých bojových umění, jenž svou všestranností a technickým základem naplňují ideál ju-jutsu. Patří mezi ně například:

Allkampf-jitsu

Allkamf-jitsu bylo v 60. letech 20. století založeno mistrem Jakobem Beckem. Ten mnoho let studoval a dosáhl mistrovské stupně v bojových uměních judo, taekwondo, ju-jutsu, bo-jutsu, aikido a karate. Syntézou těchto bojových stylů vytvořil univerzální sebeobranný systém, který je dnes považován za jednu z novodobých evropských škol ju-jutsu. Zatím co původní allkampf-jitsu bylo zaměřeno striktně na sebeobranu, v současné době se začíná prosazovat i jeho závodní provedení.

Saisho Ki Do

Shihan Danny Hazan je zakladatelem izraelské školy ju-jutsu jménem Saisho Ki Do. Kořeny Saisho Ki Do jsou spojeny se styly: shotokan karate-do, kyokushinkan karate-do, kraw maga, judo, combat sambo, kobudo a BJJ. Škola je silně ovlivněna kraw magou a jinými izraelskými vlivy. Výcvik je velmi tvrdý a psychicky i fyzicky náročný. Cílem je naučit žáka bojovat a rozhodovat se pod tlakem, nebo ve stavech totálního vyčerpání. Saisho Ki Do má svá zaměření na sebeobranu, na vojenské využití (k rychlé fyzické likvidaci nepřítele), ale i na sportovní free fight, který je velmi podobný MMA.

Musado

Dalším bojovým uměním vzniklým v Německu v 60. letech je Musado, což znamená cesta válečníka. Bojové umění založil velmistr Herbert Grudzenski poté co mnoho let studoval různá korejská bojová umění a přetvořil si je k obrazu svému. Přesto, že základem musada nejsou bojová umění původem z Japonska, dá se díky svému všestrannému technickému základu a vojenskému zaměření zařadit musado mezi novodobé školy anebo alespoň příbuzné ju-jutsu.

V současné době nabývá ju-jutsu opět na popularitě a to z velké části díky svému závodnímu pojetí. Známo je hned několik soutěžních forem jako například duo kata (nebo také randori) při kterém prezentuje dvojice závodníků dokonalé zvládnutí sebeobranných technik, ju-jutsu trojboj, jehož součástí je duo kata, tamešiwari (přerážecí techniky) a fighting (též znám jako ju-jutsu kumite, nebo sport ju-jutsu). Fighting je formou zápasu, kde jsou povoleny lightkontaktní údery, kopy, dále pak hody a podmety a v závěru boj na zemi. Existuje také jeho tvrdší varianta fighting lowkick, která je plnokontaktní a bez kimona.

Ju-jutsu se opět rozvíjí a zdá se, že se ve svém vývoji hned tak nezastaví.

V tomto článku byly použity ilustrace z knihy Tajemství samurajů od nakladatelství Fighters publications.