Kolíňáci na mistrovství světa

Vrcholem sezóny pro bojovníky z Ju-Jutsu Kolín se stala účast na letošním mistrovství světa. To se tento rok  konalo v polském Jaworznu. Česká výprava na tento šampionát se skládala z dvou oddílů a to tříčlenné skupiny Tiger Relax Club Chomutov a čtyřčlenné skupiny Ju-Jutsu Kolín. Sestavu měla původně doplnit i mistryně republiky z SKBu Hostivař, ale ta se díky nedávnému zranění nohy rozhodla raději pro neúčast. Za kolínský klub soutěžili jmenovitě Martin Heller (trenér a současně závodník), Lukáš Kopecký, Matouš Fidler a Václav Doubrava.

Paleta národů na MS byla opravdu bohatá. Nejvíce bylo pochopitelně díky místu pořádání států evropských, jako například Anglie, Německo, Maďarsko, Česko, Slovensko a samozřejmě pořádající Polsko. Setkat jsme se zde ovšem mohli i s řadou pro nás exotických států jako například Austrálie, Kazachstán, Uganda, nebo Turecko. Největší výpravu na MS měly mít Spojené státy americké. K velké škodě však nedostali jejich závodníci vízum do Schengenského prostoru.

Jisté formality probíhaly již ve čtvrtek a pátek, ale skutečné závodění začalo až v sobotu 23.11. Turnaj byl zahájen slavnostním nástupem. Na tom jsme bohužel jak my, tak i bratři Slováci působili tak trochu jako chudí příbuzní. V Čechách totiž neexistuje svaz, který by tuto závodní disciplínu jednotně organizoval a podporoval. A tak zatím co ostatní národy stály v jednotné reprezentační ústroji, my nikoliv. Kolínská část reprezentace stála ve svých týmových wolverinských mikinách a chomutováci stáli v červených trikotech s doma našitými vlaječkami a nažehleným nápisem CZE.

V sobotu probíhaly zápasy mládeže, veteránů a soutěž týmů. Přestože při plánování naší výpravy byly pokusy sestavit družstvo na týmovou soutěž, nakonec se jí Česká republika nezúčastnila neboť se nám nepodařilo sehnat kvalitní závodníky do některých problémových váhových kategorií. Ani veterány si  naše výprava žádné nepřivezla. Zato měla dva juniory, Veroniku Pecákovou a Kolíňáka Lukáše Kopeckého.

Oproti českým závodům byl veliký rozdíl v pravidlech. Povolen byl prakticky plný kontakt a to i u mládeže. To bylo očividně nezvyklé nejen pro Čechy, ale prakticky pro všechny národy s výjimkou pořádajících Poláků. Vypořádal se s tím každý po svém. My jsme již před odjezdem tušili, že se v Polsku zápasí tvrději než u nás a tak jsme tím zaskočeni nebyli. Konec konců někteří z našich zápasníků již zkušenosti s plným kontaktem měli. Dalšími rozdílem bylo, že nebyly zakázané slamy (snaha soupeře knockoutovat hodem) a povoleny byly takřka všechny páky včetně některých pák na páteř (některé skupiny nebezpečných pák se u nás sice vyučují, ale při zápasech v ČR jsou zakázané). V úchopu bylo pouhých 5 sekund na provedení hodu a na zemi 20 sekund na zakončení protivníka. To je sice oproti našim pravidlům velký rozdíl ale setkali jsme se s tím již na mistrovství Evropy. Cokoliv chcete v těchto fázích udělat, musí být rychlé, jinak nemáte šanci na úspěch.

Za Českou republiku otevřela turnaj chomutovská zápasnice Veronika Pecáková a vybojovala v kategorii juniorky +56 kg zlatou medaili. Kolínský zápasník Lukáš Kopecký se taktéž dostal až do finále své kategorie, kde narazil na polského závodníka. Tomu se dařilo na Lukáše bodovat zápasnickými hody za nohy (morote-gari). Lukáš se ho sice snažil zastavit tvrdými kontraúdery, ale neúspěšně. Vítězem byl polský zápasník, avšak Lukáš Kopecký vybojoval pro ČR krásné stříbro (kategorie -77 kg). Jeho výkon znamená pro kolínský klub obrovský úspěch.

Druhý den nastoupilo ke svým zápasům hned šest českých reprezentantů. Z Kolíňáků nastoupil k boji jako první Matouš Fidler. Se svým polským soupeřem absolvoval většinu zápasu v postoji. Zápas to byl pohledný, technický, avšak Polák více bodoval a dvakrát poslal Matouše tvrdým úderem na bradu k zemi. Ten se ovšem vždy vzpamatoval a pokračoval v boji. Zaslouženě tedy připadlo vítězství polskému šampionovi Tomaszi Dankovi. Pro Matouše to byl však první reprezentační start na velké akci a cenná zkušenost.

Dalším kolínským zápasníkem, který zasáhl do dění byl Václav Doubrava.  Předvedl odhodlaný, ale bohužel krátký boj. Potkal se totiž s Kazachem Nurlan Tleumbetovem, který si na tomto turnaji vybojoval letošní post mistra světa. Po necelé minutě s ním Václav prohrál na bolestivý arm-bar (páka na loket).

Poslední kolínskou nadějí tak byl trenér Martin Heller, který se měl utkat s polskou jiu-jutsu dvojkou a MMA zápasníkem Mateuszem Zukowskim. Martin věděl, že tento zápas nepůjde v rukavičkách technicky vybodovat a že bez patřičné dávky tvrdosti nezvítězí. Plán byl jasný, knockoutovat soupeře. A tak hned první technikou souboje byl Martinův superman-punch (naskočený úder). V tomto duchu se nesl i zbytek souboje. Rozpoutal se tak jeden z nejvyrovnanějších a nejtvrdších soubojů toho dne. První kolo bylo vyrovnané, v druhém byl však už o něco lepší domácí Zukowski. Zvláštním bylo, že rozhodčí nepotrestal Zukowskiho dva ilegální útoky kolenem. Nechceme se však na nic vymlouvat, Polák byl prostě ten den lepší.

Z chomutovských zápasníků neuspěli ani úřadující mistr ČR Tomáš Pohorelec, ani Kamila Maroušková, přesto, že oba podali slušné výkony. Kdo však doslova zazářil, byla Veronika Pecáková, která se díky ostaršení mohla zúčastnit i turnaje dospělých. Nutno říct, že se důvěra do ní vložená bohatě vyplatila a Veronika se po prohře v semifinále s mnohem těžší kazašskou zápasnicí ocitla v boji o třetí místo.

Finálové zápasy (o zlato a bronz) se konaly v neděli večer jako součást budoshow, kde se střídaly s mistrovskými ukázkami tradičních japonských bojových umění. Bylo se tedy na co dívat. Tyto zápasy však již neprobíhali klasicky na tatami, ale v centrálním ringu, který byl určen speciálně pro tento finálový večer. Z Čechů se zde utkala pouze Veronika Pecáková, která ve velice rychlém střetu zvítězila nad polskou soupeřkou na arm-bar (páka na loket). Trvalo jí to jenom pul minuty.

Co na závěr? Bylo zajímavé poměřit se se světovou špičkou a zjistit, že není tak vzdálená a nedosažitelná, jak by si někteří mohli myslet. Zápasení podle polských pravidel bylo také jistě zajímavou zkušeností. Z mistrovství světa jsme si odvezli dva zajímavé poznatky. Jednak, co zlepšit do budoucna (a že to není nemožné) a jednak to, že Česká republika konečně potřebuje jeden centrální svaz pro disciplínu fighting, který by byl schopen pořádat více turnajů a organizovat a podporovat českou reprezentaci. Bez toho se dopředu pohneme jen obtížně.