Mistrovství České republiky ve fightingu 2013

Dne 2. 11. 2013 proběhlo Mistrovství České republiky ve fightingu. Jako obvykle se na něj sjelo mnoho bojovníků z celé republiky. Jak již začíná být dobrým zvykem, objevuje se na něm rok od roku víc MMA zápasníků, kteří tvrdí muziku. Osobně se domnívám, že je to dobrý trend. Oproti minulým letům došlo ke změně haly. Namísto tělocvičny vysoké školy, se šampionát konal v hale plzeňských hokejbalistů. Hala byla sice pěkná, ale poměrně studená a pro takovýto turnaj mi nepřipadala příliš vhodná. To však může samozřejmě vidět každý jinak. Další změnou byla i absence slavnostního nástupu a České hymny, což považuji za velkou škodu. Kde jinde než na MČR by měly takovéto věci proběhnout. Když stojíte připraveni bojovat a slyšíte přitom tóny hymny vaší vlasti, cítíte hrdost. Přiznám se, že mi tento pocit letos velmi chyběl.

Ale pojďme již k naší výpravě. Letos jsme vinou různých zranění a osobních problémů dorazili na šampionát ve skromnější sestavě, než tomu bylo minulý rok. Přípravu na MČR velmi ovlivnila rozsáhlá a pečlivá práce s rozrůstajícím klubem a dlouhá příprava na nábor. Oboje nám bohužel zabralo mnoho času, který jsme mohli věnovat sparingu. I tak jsme ale věřím předvedli řadu pěkných zápasů.

Subjektivní pohled zápasníků na svojí účast na MČR:

Martin Heller

Před dvěma lety jsem vybojoval titul mistra ČR, který se mi minulý rok jen těsně nepodařilo obhájit. Letos jsem si proto jel pro jeho znovuzískání. Tento cíl mi však bohužel opět těsně unikl. Moje váhová kategorie ve fightingu probíhala letos systémem každý s každým a mně se podařilo vyhrát všechna utkání, kromě souboje s vítězem celé váhovky Ivanem Ivankou z SK Pretorian Pardubice. Tento vyrovnaný duel však rozhodla špatná reakce a díky ní inkasovaná série dvou direktů na hlavu. Co mně však udělalo velikou radost byl odvetný zápas s Pavlem Mrázem, bývalým mnoholetým šampionem a bojovníkem, kterého si osobně velmi vážím. Poprvé jsme se spolu utkali v semifinále MČR 2010. Tehdy Pavel zkušeně zápas na poslední chvíli otočil ve svůj prospěch a nakonec získal i titul. Odveta skončila k mé spokojenosti přesvědčivým vítězstvím na body. Největším mým problémem v celém turnaji byla fyzička. Nemyslím si však, že bych něco podcenil v přípravě. Chyba byl pravděpodobně v ostré dietě poslední dva dny a v následném nedostatku energie. Stejně tak i skutečnost jen krátké rozcvičky po koučování ostatních a poté rychlého startu do prvního zápasu udělala své. Tyto problémy budu muset do budoucna řešit lépe.

Lukáš Kopecký

Osobně si myslím, že toto mistrovství nebylo jedno z povedených. Důvodem nejspíš byla u většiny z nás ztráta fyzické síly. Ne kvůli tréninkům, ale kvůli shazování do váhové kategorie, které jsme zdá se podcenili. Mistrovství samo o sobě svojí atmosférou rozhodně nezklamalo. Bylo se na co dívat, jelikož přijelo nespočet „fighterů´´ z různých klubů. Svoje zápasy nehodnotím příliš kladně, jelikož se očekávalo, že obhájím titul z minulého roku. To se bohužel nepovedlo. Skončil jsem na třetím místě. Ale i to je údělem sportovců a každý si musí projít prohrami, aby nakonec zvítězil. Chtěl bych poděkovat svému trenérovi Martinu Hellerovi, který my pomáhal a pomáhá nadále v tréninku a doufám, že spolu i s dalšími členy klubu vybojujeme příští rok více medailí.

Lukáš předvedl ve své kategorii pravděpodobně nejlepší technický výkon. To však bohužel nestačilo. Svou roli pravděpodobně hrála jak tíha zodpovědnosti obhájce titulu, tak i fakt, že se Lukáš letos potkal hned s několika vysokými soupeři, přičemž mu v klubu právě vysocí sparingpartneři chybí. Předvedl ale celou řadu velice pěkných zápasů a klub v něm má velký příslib do budoucna.

Aleš Smetana

Aleš dle mého názoru předvedl z celého našeho týmu nejlepší judo (za to patří veliký dík našemu trenérovi Břetislavu Olexovi). Příliš toho nenaboxoval, ale řada účinných hodů a kvalitní práce na zemi byly Alešovou dobrou vizitkou. Alešovým nejnáročnějším a zároveň asi nejlepším zápasem byl duel s plzeňským trenérem Petrem Gabrielem (letos 3. místo), který nakonec Gabriel vyválčil těsně o jeden bod ve svůj prospěch, čímž Aleše vyřadil.

Jan Ulrych

Honza předvedl velice komplexní výkon a v kategorii low-kick přidal i u něj doposud nevídanou tvrdost. Měl však poměrně velkou smůlu. Waltrová váha byla letos nejobsazenější kateogrií a Honza v v ní narazil Hned na dva mitry republiky (Tomáše Pohorelce- úřadující šampion a Petra Gabriela – bývalý šampion). Ani v jednom ze zápasů si neudělal ostudu a předvedl opravdu pěkný technický boj. S Pohorelcem prohrál naprosto spravedlivě, avšak jeho prohra s Gabrielem, respektive rozhodčovský výkon v tomto zápase je více než diskutabilní.Útěchou budiž to, že je Honzovi teprve 21 let a bude mít ještě mnoho příležitostí titul vybojovat.

Václav Doubrava

Václav patří tradičně k dobrým bojovníkům. Má bojovnické srdce, rvavost i nezbytnou odolnost. Letos měl však naprosto nedostatečnou přípravu, což ho bohužel stálo medaili.Hned od začátku měl přitom štěstí. V prvním kole mu los určil volný postup a v druhém kole narazil na svého trenéra Martina Hellera, který ho nechal kamarádsky bez boje postoupit. Poté následovala série tří vyrovnaných zápasů ze kterých si Vašek odnesl mnoho šrámů. Nakonec skončil na čtvrtém místě. Velká škoda! Snad příští rok odvede v přípravě více práce než letos.

1x stříbro a 1x bronz sice nelze považovat za neúspěch, ale i přesto mistrovství zdaleka nesplnilo naše očekávání. Avšak prohry vedou rozumného člověka k zamyšlení a ke snaze nápravy chyb. Dělají nás lepšími a tak se i my nyní zamýšlíme nad tím, co bylo špatně a co musíme do příště udělat jinak, nebo lépe.